Náš výlet na Slovensko

  1.7.2002  Jednoho krásného dne jsme se já a moje sestra rozhodly, že podnikneme cestu do zahraničí. Přemýšlely jsme a přemýšlely, až jsme zvolily za cíl cesty naše sousedy Slováky.

  Kdo pojede s námi? Kamarádů motorkářů je dost, ale ejhle... Ten nedostane dovolenou, ten jede jinam, tamten je na vojně, co ted?!? INTERNET!!! No a tak začal náš příběh.........
    První sraz (seznámení se) proběhl v Kutné hoře (je to pro všechny zhruba stejně daleko) u sv. Barbory. Udělali jsme "prezenčku" a přesunuli se do hospůdky. Kluci si poctivě objednali pito, opravdu chtěli pít nealko, jenže milé pito bylo prošlé (díky bohu!!!) takže jim nezbylo nic jiného, než pít pivo (jen 10...)

   Dohodli jsme podrobnosti, kdy vyjedeme, kde se sjedeme, kdo oslaví svátek atd....teď už jen zbalit, dokoupit co chybí a hurá na cesty!!!

30.6.2002 Kutná Hora- první sraz





Už jsou prázdniny. Už je druhý pátek v červenci. Už máme sbaleno a vyrážíme vstříc novému dobrodružství......

Sešli jsme se přes net, první sraz se uskutečnil 30.6. v Kutné Hoře, kde se dohodli podrobnosti, co, kde a jak....

Pátek 12.7.2002
    Počasí se zdá ucházející a tak s dobrým pocitem usedáme do sedel (Suzuki GS 500E, Yamaha Virago 250) a vyrážíme směr Olomouc, do kempu Šternberk, kde máme všichni sraz. Za Litomyšlí dojíždíme Viktora (Suzuki GS 500E), takže dál pokračujeme ve třech. Kousek za Mohelnicí, když si to hasíme závratných 120km/hod z toho prudkýho kopce, si moje VíGí vynutí první zastávku. Po chvíli zírání do jejích útrob Viktor vyhodnotí situaci jako ucházející- vyztuží pojistky kouskem klacíku- a jede se dál. Cestou zastavujeme už jen asi 5x, stačí zahýbat s pojistkovou skříňkou a problém je zažehnán.
    Na křižovatce ve Šternberku potkáváme naše řezníky- Fandu a Honzu (Jawa 350). Dovedou nás do kempu, kde si rozbalíme své saky, paky a vypravíme se zpět do města na něco k snědku. Na stejné křižovatce potkáváme další kolegy. JaZZRa (Kawasaki Jakub ZZR 1100) a Rosinyho (Suzuki GSX 600 F). Kluci si zajedou vybalit, my mezitím obsazujeme místní tříhvězdičkový hotel. Nesympatická servírka nám neochotně nabízí jídelní lístek. Jídlo nám přinese asi po hodině, kdy už šilháme hlady. Ale aspoň něco, kluci, Rosiny, JaZZR, a Víťa (Yamaha Virago 750) &(Bedny Yamaha Virago 750, Láďa, Petra Vígo 1100, Jarka Kawa 400) nedostanou ani to... Opouštíme nehostinnou restauračku, hospod je všude dost, ne?! U brány kempu přibíráme ještě Jirku (Suza GS 500E) a vydáváme se hledat místní hospůdku. Sice bylo zavřeno, ale co by pro nás hospodský neudělal? Pivo teče proudem, dokonce hladovým klukům udělal i topinky. Hodně se pilo, víc povídalo, a možná bychom tam pili dodnes, kdyby nás hospodský o půl jedné nevyhodil... V kempu nás, k všeobecnému překvapení, čekal Machy (Honda VF 1000F), který najel 500km!!! Už jsme všichni.....

Sobota 13.7.2002
    Budíček byl po prohýřené noci nějak moc brzo. První prudili už v šest. Oprava mojí VíGí trvala pár minut. Uvolněný drát a ohnutý kontakt ve zmíněné pojistkové skříňce. Ještě, že Jawaři mají s sebou tolik nářadí :), i když Yamaha má taky slušnou výbavu...
     Je vidět, že se na cestu všichni těší, odjezd naplánovaný na desátou je posunut. Už za pět půla jsou všechny stroje nastartovyný a seřazený u brány.
     Cesta probíhá dobře, žádné kolize, jen, všichni mají strach z celnice. Ten má sjetou přední, ten zadní gumu, někdo malou značku...Před hranicema žádná fronta, celníci se sotva podívali do pasu, co víc si přát? Dobrý počasí a něco k jídlu. První restaurace, kde stavíme nevaří. Jak to mohl Viktor vědět ?!?!? Dorazíme až do Bytči, kde se na benzínce konečně doptáme na hostinec. Vaří!!! Je to taková krásná zámecká restauračka se sympatickou obsluhou. Zbytek cesty do Liptovské Mary je bez problémů, jen občas trochu prší. Ale je teplo, takže nám to ani nevadí. Rozbalíme stany, hupneme do plavek a hurá do vody. Změna pohybu nám udělala dobře. Teplá sprcha, a už sedíme ve stánku, kde nemají dobré pivo. Půlka "gengu" to vyřešila borovičkou- to byl balzááám, zbytek pije Zlatého bažanta. Přišla bouřka a s ní průtrž mračen. Ani nám to nevadilo, stany postavený, motorky přikritý a my pod střechou.
     Dovidenia...

Neděle 14.7.2002
    Jenže jsme se trochu přepočítali. Pršelo, a pršelo, čehož následek byla podmáčená Machyho motorka, která spadla na Jawu Fandovu, která spadla na Jawu Honzovu, která spadla na stan. Machy má promáčknutou nádrž a zrušený obě zrcátka, Fandovi utíká benzín, má pocuchaný kapoty a zrcátko na odpis, Honza vyvázl v poho. Jen se mohl probudit se zrcátkem v oku :(. No nic, ale jede se dál.
     První zastávka je u obchůdku, kam jedeme na snídani. Padá další motorka. Moje VíGí si ustlala zrcátkem v Janině sedle. Výsledkem je pěkná škuba, která se zamaskuje kouskem černé izolepy. Promiň. Viktor mě pasuje na pecháčka, a to nemá dělat, protože, jak se ukáže dál, má nějaké nadpřirozené schopnosti předpovídat budoucnost (voodoo).
     K Demenovským l´adovým jeskyním dojedeme za slunečného počasí tak nás ani nikoho nenapadá balit bagáž do igelitů. Moje motorka stojí osamocená. Prý už jsem toho odřela dost :(.
     Jeskyně stojí za to, je to opravdu pěkná podívaná, jen ten kopec nahoru v koženým oblečení nám dal zabrat. Po prohlídce nás nemile překvapilo počasí. Leje a leje. Běžíme zachránit co se ještě dá, nakoupíme pohledy a čekáme, až se přežene mrak, který zakrývá sluníčko. Jedeme z extrému do extrému. To usoudíme, když v půlce cesty ke Štrbskému plesu padáme z motorky, jaká nám je zima. Navlečeme na sebe zbytek suchýho oblečení- což je nesmysl, protože neustále prší. Na Štrbském plese najdeme krytou garáž a hurá do restaurace. Mají tady příjemně sucho a teplo. O to míň se nám chce vyrazit. Počasí se ani maličko nezměnilo, oblečení ani maličko neuschlo. Kemp- Tatranská Lomnice, který jsme měli v plánu, jednohlasně zamítáme a vypracováváme plán B. Dojet až k Popradu, kde si najmeme chatky. Potřebujeme usušit věci, a v promočeném stanu se nám spát nechce. Cestou se počasí umoudřuje, déšť ustává. Ve Vrbově je sice hezký kemp, ale chatky jsou obsazený. Co teď? Najdeme nějaký penzión! Viktor opět nezklamal. Zařídil nám špičkové ubytování v hotelu, kde jsme měli každý měkoučkou, suchou postel, a vyšlo nás to levněji než v kempu!!! Večer povinná chlastačka, kulečník a pokus o kúpel v termálech(byl tam ostnatý drát a hlídač- ani Machyho fotoaparát výměnou za vstup nezabral :( ).

Pondělí 15.7.2002
     V pondělí jsme měli před sebou kraťoučkou cestu. Proto jsme se rozhodli zajet se podívat na Spišský hrad. Bylo jasno, takže i nádherný výhled. Nikam se nespěchalo, mohli jsme se kochat krajinou. Vedro k padnutí zavinilo,že jsme sotva vyšplhali k hradu, neměli jsme už ani sílu na nějakou podrobnější prohlídku. Na nádvoří jsme si odpočinuli ve stínu hradeb a vydali se do kempu v Levoče, kde nám mapa slibovala minerálné kúpalisko. Kemp od pohledu miloučký, čistý a hezký, tekla i teplá voda. Zašli jsme se vykoupat- spíš zašpinit a pak se zase začalo zatahovat. Kdyby Viktor alespoň řekl: "Z toho mraku bohdá nezaprší..!" Ale ne, on zase prorokoval déšť, a taky že pršet začaloL. Naštěstí to nemělo dlouhé trvání, takže než jsme se stihli najíst, bylo po dešti. Osedlali jsme pár motorek (VíGí, Jany a Viktorovo GéeSo, Bednyho Vígo, Rosiho Suzu a Machyho VeeFko) a ve dvojicích se vydali na pohár do Levoči. Poprvé jsem za sebou vezla chlapa, ale myslím, že se mu to moc nelíbilo...u cukrárny přesedl k ViktoroviL. Dali jsme si "do nosu" a protože bylo opravdu pěkně a ten den jsme toho moc nenajezdili, vydali jsme se jestě na projížďku k nedalekému kostelíku. Navigátor selhal, protože ani po 20km pustou krajinou po rozbitých silnicích jsme se ke kostelu na skále nedostali. Místo toho jsme narazili na závoru s nápisem: "Vojenský prostor, zákaz vstupu, nebezpečí ohrožení života". Nezbylo, než otočit, sednout na kůň a vypravit se stejnou cestou zpět. Krásná krajina nám to ale vynahradila. Učinili jsme zajímavý objev: Všechny cesty vedou do Prešova...
     Večer posezení v hospůdce, snaha dostat se do správného stanu, pár šipek přes plůtek (to je mazec) a obloha plná hvězd...

Úterý 16.7.2002
     Ráno se probudíme po dlouhé době do slunečného dne. Balíme suché stany a Bedny s Jazzrem jedou pro snídani. Všichni mají dobrou náladu a Bedny si chce urychlit vzdálenost od motorek ke stolečku se snídaní během. Motorkář je ale druh živočicha křehký, který není uspůsobený k tomuto druhu přesunu, takže Bedny klouzá, padá a výsledkem je podvrknutý kotník (to si myslí Slovenští lékári. Češi stanoví diagnózu mnohem horší- zpřetrhané vazy) naštěstí na pravé noze. Přivolaná sanitka nám ho odváží, a my se modlíme, aby nedostal sádru. Nadopovaný prášky proti bolesti s nohou stáhnutou kanadou (nejlepší sádra) se Bedny rozhodne pokračovat s námi dál. Zasloužil by řád.
     Opouští nás Machy s Petrou.
     Na benzíně v Prešově opět padá moje Vígí, tentokrát měla zálusk na Rosinyho žlutavý lak. Trochu jsem mu to odřela. PROMIŇ...:). Jak mám ale vědět, že se propadá i asfalt?!!! Pád ale odhalil přebroušené spojkové lanko. Ještě že je nablízku Yamahácký obchod. Lanka nemají, leda na objednávku, jenže, za čtrnáct dní mi bude platný, jako mrtvýmu zimník. Obejdeme pár cyklistických obchůdků, mototechnu a máme, co jsme potřebovali. V Yamaze mi technici během půlhoďky udělali nový lanko. Za to jim dík...
     U Zemplínské Šíravy jsme zjistili, že nám chybí Řezníci- Jawaháři s Víťou. JaZZR má nejrychlejší stroj, vysíláme ho tedy kluky hledat. Jenže, JaZZRa si poslat pro smrt, budeme tady asi věčně. Fanda nás dojede jako první, Víťa s Honzou chvíli po něm, a JaZZR stále nikde. Láďa je tak zmožený, že by už nepřemohl ani gumcuk. Konečně nás JaZZR našel a my pokračuje v pořadí ke třetímu kempu u Zemplínské Šíravy ve vesnici s příznačným názvem Kaluža. Voda hodně lidí zklamala- špinavá, plná řas a navíc v tom pařáku moc teplá. Sprchy jsou naopak studený tak, že z kohoutku na nás padají kousky ledu (šampón se ani nedá smýt). Teplá voda je totiž na žetóny, které prodávájí v zavřené recepci. Si z nás dělaj srandu, hej?!
Vynahradíme si to na pouti, kde si nejprve vyzkoušíme autíčka (naštěstí jsme nepotkali žádného policistu, neb bychom nadýchali), potom si ty odvážnější sednou na řetízák. A protože jim ještě není dost zle, necháme se přemluvit a všichni usedáme na horskou dráhu. Obdivuju JaZZRa, který jel celou dobu pozadu a fotil a fotil...Pak si kluci dali turnaj ve stolním fotbalu. Než stihlli vypít druhý pivo, zvedla se bouřka. Rychle šli jsme chytat plachty. motorky a naše provizorní přístřešky. Na zbytek noci se počasí docela uklidnilo, takže jsme ráno mohli složit suchý stany...

Středa 17.7.2002 :(
     Pro mě osudný den...
    Protože jsme kousek od Ukrajinské hranice, někoho napadne, že bychom se tam mohli zajet podívat, vyfotit... V půlce cesty k hranicím čekáme na Jawaře, což není nic divného, pořád se kochjí okolní krajinou. Pošleme pro ně JaZZRa- má přece nejrychlejší stroj. Jenže JaZZR si dal zase svoji oblíbenou sportovní vložku, navštívil Morské oko a kdoví co stihl ještě. Mezitím nás stihli dojet Řezníci, které nakonec jela hledat Jana. Když se ptáme Víti, kde se toulali, dostane se nám odpovědi: "Dojedeme na křižovatku a já se ptám- kam teď? No a Honza- doprava. Tak jedeme asi 3km, pak zastavíme a já se ho zeptám- Jak´s věděl, že máme jet doprava? Honza- To je moje oblíbená strana...:)". Sotva se rozjedeme, opět stojíme. Ale z toho nehoršího důvodu, který jsme doufali, že nepřijde. Prudká levotočivá zatáčka, bláto, hrbatý asfalt, brzdící auto před námi. Nevím, co bylo hlavní příčinou, vlastně ani nevím, co se stalo. Pamatuji si akorát, jak ležím naboku, motorka zapýchnutá v křoví a podivně mě bolí ruka. První jsem vypnula motor. Na nic jinýho jsem nemyslela, než ať je motorka v pořádku. Pak kolem mě bylo najednou spousta lidí, jeden dělal to, druhý tamto. Motorka už stála, mě ošetřovali. Přední blatník zlomený, promáčknutá nádrž od blinkru, ohnutý přepákování, zlomený táhlo, nefunkční přední blinkr, zlomený náhon na tachometr ohnutý řidítka, všechno odřený :(...ale nebylo to tak hrozný. Měla jsem štěstí v neštěstí, hned za zatáčkou byla pila, kde mi táhlo zavařili, přepákování ohnuli zpět. Blatník jsme zalepili izolepou, stejně tak i kryt na filtr. Na ohnutý řidítka jsem si po čase zvykla, no a blinkr? Strejně nebyl vidět. Takže se jede dál. Mezitím, co jsem opravovala, se polovina vypravila podívat na Ukrajinský hranice, na kterých prý stejně nic zajímavýho nebylo...!!!
     V Košicích nám pěkně sprchlo, což jsme přečkali na benzině. Jen se nám zase ztratil Honza s Víťou. Na ně jsme narazili kousek za Košicema.
     Protože jsme už pár dní na Slovensku, měli bychom ochutnat jejich národní jídlo, ne? K obědu jsme si to neriskli, přece jen jsme měli velký hlad. Fanda byl ale odvážnější. Objednal si brynzové halušky so slaninou. Při prvním soustu: vynikající, druhé: to je velmi zajímavé, při pátém: to je nepovedený, načež tam vysypal slánku a pepřenku. No a pak už to bylo tak hnusný, že se to, cituji: "nedalo žrát" :). My se ale nedali odradit a večer, když jsme se ubytovali v Krásnohorském podhradí a zajeli do salaše na véču si halušky také objednali. Fanda nás sice varoval svými povedenými grimasami, ale jednou jsme na Slovensku, tak se to zkusit musí. Jana je machr, snědla celý talíř. Viktor, ten se nepočítá, tomu to chutnalo, a Láďa, ten by snědl cokoliv, jaký měl hlad. JaZZR zvládl pár soust, Jirka půlku talíře a já, přestože jsem opravdu chtěla a zkoušela jsem i halušky so smetanou zajídat chlebem jsem taky zklamala. Halušky nám na talíři spíš rostly, než aby mizely, potvory! Jana si (za odměnu, že to všechno snědla) zpátky zkusila řídit Kubovu ZZRu- dojeli jsme všichni v pořádku. Večer jsme to všechno zapili vínečkem a šli spát.
     Zase ve sprchách neteče teplá voda!!!

Čtvrtek 18.7.2002
     Ráno se od nás odpojuje Martin, ta noha ho hodně bolí. My ostatní začínáme uvažovat, že bychom si náš výlet o jeden den prodloužili. Cestou nás chytí ukrutný liják a vypadá to, že zůstaneme na benzíně a do Kováčové se ani nedostaneme. Pak ale Jana vytáhne igelitové pytle do odpadkového koše. Všechno se do nic zabalí- tašky, tankvaky, spacáky, navlečeme si je i na nohy. Zuzku navlíkneme do pytle, má originální pláštěnkuJ (vypadá jak navlečená v kondomu) a můžeme vyrazit. Víťův atombordel hadr. Všichni obalení igelitama dorazíme do hospody a po razbalení zjistíme, že nevaří (navíc jim to tam smrdí, fuj!) !!! Tak zabalit a popojet pár km na další restauračku. Už neprší, takže jsme v těch igelitech všem pro smích J. Až teď si uvědomuju, že už tam se projevovali první příznaky naší hromadné nevolnosti, aneb Zákeřného bacilu, jak ho Jirka nazval. Abych nepředbíhala... V pořádku jsme dojeli do Kováčové. Zpestřením bylo snad jen to, že po odbočení z frekventované dvouproudovky nám chyběli Jawaři. Tak jsem zaparkovala, a šla "mávat". Čekala jsem tam asi 10min, okolo projíždějící auta nechápali, co tam dělá nějaká praštěná holka v kůži, s helmou, motorka široko daleko nikde...:) Kluků jsem se dočkala, do Kováčové jsme dojeli společně (poprvé!!!). Na parkovišti jsme se vyfotili, udělali randál, zazávodili si (Moje VíGí udělala 350 Jawu!!!!!) a jeli se ubytovat. Na nepříjemnou recepční opět zapůsobil šaramantní Viktor (jak jen to dělá). Čtveřice odpadlíků (Víťa, JaZZR, Jarka a Láďa) si pronajímá chatku. Nejprve jimi opovrhujeme, ale později jim jen tiše závidíme. Ještě se pojedeme podívat do Zvolena, zatelefonujeme domů, že se výlet protahuje a dáme si zmrzku a kafčo v útulné cukrárně. Zbytek výpravy už na nás čeká v zahrádce u kempu, kde točí opravdu patoky. Navíc mají zavíračku, proto se vydáváme hledat otevřenou hospodu, kterých je na Slovensku okolo třiadvacáté hodiny večerní jako šafránu. Naše porada u kulatého stolu je také záhy rozehnána, načež si usteleme na silnici u umývárek. Sice to tu nepříjemně smrdí, ale je tu dost prostoru na kulturní vložku v podobě tance :). A pak už jen spánek...

Pátek 19.7.2002
     Pro některé z nás začal velmi záhy. Když jsem se potkala s Honzou o půl šesté před umývárkou, pochopila jsem, že ta nevolnost nebude kocovina z jednoho a půl piva, ale onen zmiňovaný zákeřný bacil. Díky bohu, zle je jenom nám dvěma, takže, když se rozední a nad kempem se pomalu roztáhnou hustá mračna, může Viktor bez obtíží vyrazit směr Čechy. O hodinu později ho následuje i JaZZR s Jarkou. Sbohem přátelé, bude se nám stýskat :(... Nadopovaní prášky vyrážíme do Bojnice, kde chceme navštívit ZOO. V kempu přemluvíme slečnu recepční(i bez Viktora!!!), aby nám pronajala bungalov. Už odmítáme stavět stany. Po dnešní noci, kdy nám nateklo do stanu i podlážkou by to bylo nad naše síly. Takový přepych jsme neměli ani v hotelu, takže to všechno Víťa pro naše přátele natočí. Ty budou valit bulvy!!! No a teď hurá do ZOO! Prohlídky se nás zůčasní půlka, zbytek se radši podívá po Bojnických hospůdkách. Ne, křivdila bych jim, žašli se podívat i na zámek. Potom se zajedeme podívat do civilizace (supermarketu, kde si nakoupíme potraviny, které jsme už týden neviděli- ovoce, zeleninu...). Plánovaná pařba na večer zkončí totálním fiaskem. Unavení a nakažení neznámým virem usínáme hned po příjezdu. Někteří se probudí dřív, někteří později, dají si dvě piva, trochu Slivovice, vyléčí bolavé žaludky Fernetem a jde se spát znovu. Jana v noci skoro rozboří chatu, jak se snaží dostat neslyšně a co nejrychleji ven- stihla to :).

Sobota 20.7.2002
     Smutný, ubrečený den. Jak by řekl klasik: Sbohem a šáteček. Počkáme až přestane pršet. Je ale pět minut po desáté a už nás z kempu vyhazují. Nikomu se nechce se rozloučit a jet na "svoji stranu" republiky. Cesta na hranice- Starý Hrozenkov- probíhá poklidně, bez nejmenších problémů. Na přechodu je ale fronta. No co, zařadíme, přidáme plyn, hodíme blinkr, a předjíždíme a předjíždíme. V koloně narazíme na kolegy motorkáře, ty přece předjíždět nebudeme, tak se za ně slušně zařadíme. Neva, stejně už vidíme celnici. Když před námi kluk se svou Ducati nastartuje, skoro ohluchneme. To je ale zvuk. Vyměňujeme si s nimi dojmi. Měli pech, lapli je chlupatý a cálovali až se z nich kouřilo. Teď už z celníků strach nemáme. Přece si nás tady nenechají! Líbí se nám, jak mají vyřešenou celnici- jedno okýnko Slovenský, druhý Český, všechno přijednom a je po všem. A jsme doma. Už jen sto kilásků k Brnu, kde se s Rosinym odpojíme od Jawahářů, Víti a Jirky. Poslední společné jídlo v Bučovicích. Zamáčknout slzu, rozloučit se a nasedat na své oře. S Rosinym se rozloučíme na benzínce ve Vysokém Mýtě. Jak je to divný pocit nemít ve zpětném zrcátku žlutou, oranžovou, modrou...šmouhu...

    Snad příští rok. Ale tak dlouho to nevydržíme.....................

Edi


.... Dovolim si pripsat, ze mne mrzi, ze jsem nemel tolik casu jet s Vami az do konce a ta oprava zrcatek byla pred Chorvatskem vtipna. Z Liptovske Mary jsme to natahli zpet na hranice, s tim, ze prespime asi az v Cechach. Ale jelo se tak krasne, ze i kdyz jsme vyjeli v 11 dopoledne, kolem sedme vecer jsme krizovali Havlickuv Brod. Prvni rekord padl, 640 km za den, ve dvou. Tento rekord jsme pokorili hned ve ctvrtek, protoze jsme to natahli z Chorvatska rovnou do Kolina za jeden den bez 40 rovnecjch 1000 km (jasne ze jsem si tu tisicovku odkroutil - cestou domu :) Hodim sem nejakou fotku. Tim bych chtel i vyjadrit obdiv k Petre, kterou se nechala ukecat, at jede do Ch. se mnou aniz by mne nejak znala, ze to se mnou vydrzela (a ze to u pobrezi klouze a na horach fouka), ze se neboji jezdit rychle (JaZZRe, rychle je pro mne strop 200 km/h ve dvou) a ze prezila moji blbou naladu, kdyz jsem chytnul anginu jak dve - tri kravy.
.... Edi, dovolil jsem si prepsat typ svoji motorky :)
.... Videl jsem se na dvou fotkach, kde vypadam jak prase pred porazkou. To uz mne snad donuti s tim neco udelat.
.... Tesim se na pozvanku na jakoukoliv dalsi akci :)

 Machy